[masterslider id=“4″]

 

„Proč Vietnamci neumějí česky, i když už tu žijí tak dlouho? Jak vychovávají své děti v rodině? Jaké mají Vietnamci tradice? Co dělají ve volném čase, mají nějaké koníčky? Co z českých jídel rádi jedí? A proč mají někteří Vietnamci dlouhý nehet u malíčku???“

Ahoj! Narodil jsem se ve Vietnamu v roce 1985 jako nejmladší ze tří synů v rodině, tudíž v kombinaci dětí, kterou Vietnamci chápou jako méně prosperující. Proto mi otec dal jméno Sang (s příjmením Tran Van). Věřil, že mi tím zajistí lepší budoucnost, neboť jméno Sang ve vietnamštině značí bohatství, eleganci či cestu– třeba do jiné země. Otec sám v mládí takovou absolvoval, v roce 1969 jako student technické školy přijel poprvé do tehdejší ČSSR. Později od 80. let začal pracovat v Odboru odborného vzdělávání ve Vietnamua byl několikrát poslán do firmy ČKD Praha, aby dohlížel na další vietnamské studenty. V roce 1995 začal soukromě podnikat – já tehdy ve Vietnamu chodil do 3. třídy základní školy, ale musel jsem ji opustit a přiletět s maminkou za tátou do ČR.

Ze začátku, když jsem tu nastoupil na základní školu, neuměl jsem ani slovo česky. Trvalo 3 roky, než jsem se českýjazyk naučil natolik, že jsemdomů začal nositnormální známky. Na druhou stranu jsem měl výhodu, že jsem uměl dobře vietnamsky. Rodiče mě také doma nutili číst vietnamské noviny a čítanky nahlas, abych na svůj rodný jazyk nezapomínal. V té době mi ale nejvíce vadilo, že jsem musel chodit s tátou po úřadech, ačkoliv jsem neuměl dobře tlumočit. Často jsem dostával vynadáno, že neumím slovíčka, která by potřeboval přeložit. Kromě toho mě posílal pomáhat s papírováními ostatním Vietnamcům. Tehdy jsem ještě nevěděl, že dělám svojí osudovou práci.

V roce 2011 jsem dokončil vysokou školu s ekonomickým zaměřením. Hned poté jsem chtěl jet pracovat do Prahy. Dosud jsem žil jen v Mostě, a nevěděl, jaký je život v hlavním městě. Všichni v mém okolí však po životě v Praze toužili, a také já se pevně rozhodl, že jednou budu pracovat a bydlet právě tady. I když rodiče s tím zpočátku nesouhlasili, takže jsem do Prahy jezdil jen příležitostně pracovat přes den.

První práce, kterou jsem dělal,bylo tlumočení pro sociální pracovnici z jedné neziskové organizace na Praze 9 a 14. Měl jsem štěstí, že v té době bylo mladých vietnamských tlumočníků jen málo. Navíc jsem byl aktivní, proto jsem neměl o prácinouzi. V této době také stále více získávaly podporu z EU integrační projekty s cílem rozvoje a stability společnosti, kde žije velký počet cizinců. Jen si představme, že ČR má okolo 10,5 miliónu obyvatel, z čehož je cca 450 000 cizinců.

Během 4 let jsem v Praze pracoval na různých projektech pro více než 5 neziskových organizací (nemluvě o spolupráci s českými institucemi), které se věnují integraci cizinců. Moje práce byla tlumočení, překládání ainterkulturní asistence a poradenství Vietnamcům, kteří se dostali do nějakého problému např. s pobytem, ale neměli peníze na placený zprostředkovatelský servis nebo právníka. Popravdě řečeno, dodnes se ke mně dostávají mnohdy až ve fázi, kdy je těžké navrhnout nějaké záchranné řešení. Většinou pak skončí v návrhu zařazení do programu dobrovolného návratu do vlasti.

Ačkoliv se mi práce dařila, po 4 letech jsem coby budoucí živitel rodiny začal potřebovat více jistot po finanční stránce. Platy v neziskových organizacích nejsou nijak vysoké. Rodiče mě dokonce přemlouvali, abych začal dělat placený zprostředkovatelský servis; tím bych ale neměl motivaci měnit něco k lepšímu

Vietnamci (ale i ostatní cizinci) museli vydat mnoho úsilí a peněz, aby se dostali do ČR. Většina Vietnamců vybudovala své podnikání z úplné nuly, a dnes mají stabilnípodnikání i rodinné zázemí. Myslím si, že Čechy nikdy nepřestane udivovat vietnamská pracovitost čistudijní úspěchy vietnamských dětí na školách. Na straně Vietnamců je znát, že se pro ně Česko stalo druhým domovem, nikoliv jen zemí, kde si mohou vydělat, a pak šup zpátky domů. Mnozí Vietnamci, kteří tu žijí už dlouhou dobu, si navíc pomalu zvykají na český styl života ve smyslu textu jednoho z českých hitů „pohoda, klídek, tabáček…“.

Mnohdy jsem až překvapený pozitivními názory Vietnamců na jejich zdejší rodinnýživot. Jednou jsem byl pomáhat jedné známé s povolením k pobytu, a ta mi řekla: „Hele, nikde není lepší život než v Česku; je tu volné podnikání, dobrý zdravotní systém, sociální zabezpečení společnosti, kvalitní potraviny, otevření a milí lidé, bezpečnost a pohodové žití, tak kam jinam bychom jezdili?“  Ještě více mě zaujala její přání: „Kéž bych se dokázala naučit česky, abych se mohla obejít bez komunity–nemusela bych celý den přemýšlet a stýskat si po vlasti, šla bych ven mezi lidi, jezdila na výlety s dětmi, dozvěděla se více o zdejších zákonech, více bych si věřila v každodenním životě a hledala podnikatelské příležitosti i mezi Čechy…“Věřím, že to není jen její přání, ale žesi to přeje většina Vietnamců, kteří mají uspořádaný rodinný život v ČR. Protože všeho se po letech vzdát a vrátit se znovu žít do vlasti, je pro mnohé Vietnamce nepředstavitelné.

Často přednáším o Vietnamcích na různých školeních pro české úředníky, kteří přichází do styku s cizinci. Říkají mi, že se setkávají s Vietnamci na jejich pracovišti, chodí k nim nakupovat nebonamodeláž nehtů, ale kromě toho o nich nic nevědí. Mně pak pokládají stále stejné dotazy: „Proč Vietnamci neumějí česky, i když už tu žijí tak dlouho? Jak vychovávají své děti v rodině? Jaké mají tradice? Co dělají ve volném čase, mají nějaké koníčky? Co z českých jídel rádi jedí? A proč mají někteří Vietnamci dlouhý nehet u malíčku?“Jsem opravdu rád, když se o nás Češi zajímají, jsou otevření vůči vietnamské kultuře, a nemají nic proti přijetí Vietnamce do své společnosti. Najde se dokonce pár Čechů, kteří se ve vietnamském stylu života zhlédli.

Problém, na který bych chtěl zde nejvíce poukázat, je ovšem generace mladých Vietnamců a vietnamských děti v ČR. Dalo by se říci, že jejich trápení je pro mě motoremk pokračování v práci v oblasti integrace a vnímání identity. Když si povídám s mladými Vietnamci, často slyším: „Já ani nevím, co si moji rodiče myslí, proč mě neumějí pochválit za něco, co dělám dobře nebo za studijní výsledky? Proč si nemůžu otevřeně popovídat s rodiči jako ostatní čeští kamarádi? Proč nemůžu studovat a dělat, co mě baví? Proč mě rodiče pořád porovnávají s ostatními, úspěšnějšími dětmi – je to tím, že je mají rádi více než mě?“

Při styku s různými generacemi Vietnamců a Čechů jsem si nakonec uvědomil, že obě strany se chtějí vzájemně více poznávat, a to nejen co se týče kultury, kuchyně, jazyka, ale i těch nejběžnějších věcí každodenního života.

Proto jsem se rozhodl založit webovou stránku WWW.SANGU.EU – ve snaze vytvořit spolu s přáteli novou hodnotu na internetu, která poslouží ke spojení lidí těchto dvou kultur. Chci zprostředkovávat informace a zkušenosti na základě výukových a instruktážních videí z výuky češtiny, právního poradenství, zdravotnictví, aktualit v migrační politice, tradic a zvyků obou zemí apod. Přenášet informace po internetuje jediná cesta, jak se dostat ke komunitě i jednotlivci žijícím nejen v ČR,ale také ve Vietnamu. Zpětné vazbyvítáme – mohou nás inspirovat k dalšímu obsahu i tématům.

„Vpravdě každý Vietnamec má potřebu se svěřovat, jak se mu žije v ČR, jaké mu život nakladl překážky či prožitky na cizím území. My bychom rádi představili tyto příběhy české společnosti, aby si uvědomila, že i Vietnamci jsou lidé, kteří se navíc coby cizinci setkávají s řadou problémů, o nichž Češi nemají ani potuchy. Přesto se mohou se stát jejich přáteli.“

Tran Van Sang a skupina přátel na WWW.SANGU.EU

Close Menu